Metody relokace
Pojem relokace firmy v sobě zahrnuje hned několik odlišných právních operací, které se liší svou povahou, dobou trvání, nákladovostí i daňovými dopady. Volba správné metody je prvním a klíčovým strategickým rozhodnutím.
1. Přeshraniční přemístění sídla
Jde o formalizovaný právní proces, při němž společnost zachovává svou právní kontinuitu a pouze mění jurisdikci, jejímuž právu podléhá. V rámci EU jej upravuje směrnice (EU) 2019/2121 (tzv. Mobility Directive), v české vnitrostátní rovině pak zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. Výhodou je, že veškeré smlouvy, licence, pohledávky a závazky přecházejí automaticky na nástupnickou entitu bez nutnosti jejich novace.
Klíčová výhoda přeshraničního přemístění sídla: společnost nezaniká a nevzniká nová. Právní kontinuita je zachována. Nevýhoda: proces trvá standardně 4 až 7 měsíců, vyžaduje zapojení notáře v obou zemích a aktivní ochranu věřitelů prostřednictvím tříměsíční publikační lhůty.
2. Alternativa: nová entita a likvidace původní
Rychlejší, avšak z daňového hlediska výrazně rizikovější varianta. Firma v cílové jurisdikci založí novou společnost, na ni převede majetek (případně formou nepeněžitého vkladu nebo prodeje) a původní entitu zlikviduje. Tento postup zpravidla spouští zdanění kapitálových zisků z převáděného majetku v zemi odchodu, a to jak na úrovni společnosti, tak potenciálně na úrovni společníků. Ani daňová ztráta na účtech originálu nezabrání tomu, aby finanční úřad zdanil nerealizované zisky z aktiv.
3. Přeměna na Evropskou společnost (SE)
Societas Europaea umožňuje po splnění zákonných podmínek přesunout sídlo v rámci EU bez nutnosti zániku a nového vzniku, avšak s povinností vypracování posudku nezávislého znalce a přezkoumání notářem. Tato cesta je vhodná zejména pro větší korporátní skupiny, kde právní kontinuita a čistota struktury mají zásadní hodnotu.
Daň z odchodu (exit tax): největší skryté riziko
Ústředním daňovým tématem každé relokace je tzv. exit tax, česky daň z odchodu. Směrnice 2016/1164/EU (známá též jako Směrnice ATAD I) zavázala všechny členské státy zavést mechanismus zdanění nerealizovaných kapitálových zisků z aktiv, která při přeshraniční transakci opouštějí původní daňovou jurisdikci. Česká republika tento institut zavedla do zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v ustanovení § 23g a § 23h.
Princip je zdánlivě prostý: v okamžiku přemístění sídla nebo daňové rezidence dochází k fiktivnímu prodeji veškerého majetku společnosti za jeho reálnou tržní hodnotu. Rozdíl mezi touto tržní hodnotou a daňovou (zůstatkovou) hodnotou aktiv představuje základ daně, na který se uplatní standardní sazba daně z příjmů právnických osob.
Co je předmětem zdanění?
Exit tax se nevztahuje jen na hmotný majetek. Předmětem zdanění jsou bez výjimky veškerá aktiva společnosti, která přecházejí mimo daňovou jurisdikci původního státu:
• nemovitosti a movitý hmotný majetek (stroje, vozidla, vybavení),
• nehmotná aktiva: ochranné známky, patenty, software, know-how, databáze,
• pohledávky a finanční nástroje,
• zásoby v rozsahu, v němž se při prodeji realizují zisky,
• goodwill a zákaznická základna (zejm. u přesunu funkčního celku podniku),
• licence a smluvní pozice s tržní hodnotou.
Stanovení reálné hodnoty je z praktického hlediska nejsložitějším a nejspornějším krokem celého procesu. Finanční úřad je oprávněn hodnotu zpochybnit a doměřit daň ze základu, který sám stanoví. Bez robustního znaleckého posudku a řádné dokumentace je firma vydána napospas diskreci správce daně.
Rozložení platby: úleva pro přesuny v rámci EU/EHP
Směrnice ATAD a s ní i česká právní úprava připouštějí, že v případě přesunu sídla v rámci EU nebo EHP může poplatník požádat o rozložení platby exit tax do 5 ročních rovnoměrných splátek. Tato výhoda se neuplatní automaticky; musí být o ni aktivně požádáno a splněny zákonné podmínky. Rozložení platby je podmíněno tím, že společnost průběžně plní své daňové povinnosti; při vzniku prodlení nebo při pozdějším prodeji aktiv se celá zbývající pohledávka stává okamžitě splatnou.
Přesun sídla do mimoevropské jurisdikce (UAE, USA, Velká Británie po Brexitu, Singapur apod.) rozložení platby neumožňuje. Celá exit tax je splatná jednorázově v roce uskutečnění přesunu. Tento aspekt je klíčový při porovnávání cílových jurisdikcí a musí být zohledněn v podnikatelském plánu relokace.
Stálá provozovna
Jednou z nejčastějších a nejnákladnějších chyb při relokaci je domněnka, že okamžikem výmazu z původního obchodního rejstříku veškeré vazby na původní jurisdikci zanikají. Ve skutečnosti může původní stát i po relokaci nadále zdaňovat příjmy společnosti, pokud na jeho území existuje tzv. stálá provozovna.
Stálá provozovna (permanent establishment) je mezinárodněprávní koncept definovaný zpravidla v příslušné smlouvě o zamezení dvojího zdanění. Vzniká, pokud společnost nadále provozuje na území původního státu pevné místo podnikání (kancelář, sklad, výrobna), nebo pokud zde působí závislý zástupce s oprávněním uzavírat smlouvy jménem společnosti.
V praxi to znamená, že manažer, který po relokaci firmy nadále pracuje z české kanceláře a sjednává zakázky, může pro společnost zakládat stálou provozovnu v ČR, a to bez ohledu na to, kde je formálně sídlo. Příjmy přičitatelné této stálé provozovně pak podléhají zdanění v ČR.
Vyhnutí se vzniku stálé provozovny vyžaduje pečlivé nastavení struktury, přerozdělení funkcí a smluvních vztahů a odpovídající ekonomickou substanci v nové jurisdikci. Ani dokonalá právní struktura sama o sobě nestačí, pokud skutečné rozhodování a operativní řízení zůstávají v původní zemi.
Místo vedení: Odkud se firma skutečně řídí?
Nad rámec otázky stálé provozovny existuje ještě hlubší riziko: spor o daňovou rezidenci samotné entity. Česká republika, stejně jako většina vyspělých států, definuje daňového rezidenta nejen jako subjekt se sídlem zapsaným na území ČR, ale i jako subjekt, jehož místo skutečného vedení se nachází na území ČR (§ 17 odst. 3 zákona o daních z příjmů).
Místo skutečného vedení je definováno jako místo, kde jsou přijímána klíčová manažerská a obchodní rozhodnutí nezbytná pro vedení společnosti jako celku. Pokud dozorčí rada nebo představenstvo formálně zasedá v Dubaji, ale členové se fakticky scházejí v Praze a veškeré strategické pokyny vydávají z česky mluvícího prostředí, hrozí, že český správce daně prohlásí společnost za českého daňového rezidenta s povinností zdanit v ČR celosvětové příjmy.
DPH: přechod ze jurisdikce do jurisdikce
Relokace sídla má nezanedbatelný dopad i na daň z přidané hodnoty. Registrace k DPH je vázána na místo usazení plátce nebo na místo, kde má osoba povinná k dani provozovnu. Přesun sídla z jednoho členského státu EU do druhého znamená:
• zánik registrace k DPH v původním státě a povinnost podat závěrečné daňové přiznání,
• novou registraci k DPH v cílovém státě, přičemž lhůty pro povinnou registraci se liší,
• potenciální vznik povinnosti odvést DPH z aktiv, u nichž byl při pořízení uplatněn nárok na odpočet, pokud jsou tato aktiva v rámci relokace vyňata z podnikatelské sféry nebo přenášena jinak než standardním obchodním způsobem.
U přeshraničního přesunu v rámci EU je třeba rovněž posoudit otázku, zda přesun majetku v rámci téže právní entity (tzv. call-off stock nebo přesun v rámci EU) zakládá povinnost k DPH. Pravidla se liší podle toho, zda dochází k převodu práva nakládat s věcí jako vlastník.
Relokace do České republiky
Můžeme se setkat rovněž s opačným směrem relokace, tedy příchodem zahraniční společnosti do České republiky. Česká republika je atraktivní jurisdikcí pro firmy z nečlenských zemí EU, zejména z regionu CEE, pro společnosti s vazbou na klienty z německojazyčného prostředí a pro subjekty hledající stabilní právní rámec v srdci EU s přístupem na jednotný trh.
Při příchodu do ČR je klíčové posoudit:
• Formu vstupu: přeshraniční přemístění sídla, odštěpný závod, nebo nová česká entita? Každá varianta má odlišný daňový a administrativní profil.
• Smlouvy o zamezení dvojímu zdanění: ČR má smluvní síť pokrývající přes 90 zemí. Je třeba identifikovat, která smlouva se uplatní, a posoudit, jak ovlivní zdanění dividend, úroků, licenčních poplatků a zisků stálé provozovny.
• Notifikační povinnosti: cizí osoba zapisující svou pobočku do českého obchodního rejstříku musí splnit řadu podmínek, včetně jmenování vedoucího odštěpného závodu s bydlištěm nebo pobytem v ČR.
• Zaměstnanecká agenda: zaměstnanci přecházejí do režimu českého zákoníku práce. Změna jurisdikce musí být oznámena ČSSZ a zdravotním pojišťovnám ve lhůtě 8 dnů od zápisu.
• Registrace k DPH a dalším daním: nová entita je povinna se registrovat k DPH, silniční dani (pokud využívá nákladní vozidla nad 12 tun), případně i k dalším odvodům.
Závěr
Přesun sídla nebo daňové rezidence společnosti je legitimní a legální podnikatelský krok. Stavy, kdy jsou takovéto transakce využívány čistě agresivně s cílem uniknout zdanění, se stávají stále méně realistickými v prostředí BEPS akčního plánu OECD a unijní ATAD I/II. Regulatorní prostředí se zpřísnilo natolik, že každý pokus o relokaci bez ekonomické substance a bez reálného přesunu funkcí a rizik bude ze strany správce daně důkladně prověřen.
Relokace společnosti má smysl pouze tehdy, je-li postavena na pevných právních a daňových základech, doprovázena skutečnou podnikatelskou přítomností v cílové jurisdikci a zároveň nevyvolává nečekané daňové nebo regulatorní dopady v zemi odchodu. S ohledem na komplexnost těchto otázek je při přemístění sídla zpravidla nezbytné využít odborné právní a daňové poradenství.
